Joha! Joha! Joha! 

Stejně jak Terminátor, plíseň nebo osmdesátá Covidová vlna jsem tady zas! 

Pro ty, co mě neznaj, tak já jsem Maku, divadelní režisérka, dramatička a arci-krotitelka lvů v Sadech 10. Těší mě. No, a tohle je můj oficiální, ač neoficiálně psanej blog, kde se vypisuju z all things divadlo. Takže se připoutejte a připojte se k týhle verbální krasojízdě. 

Některý z vás mě prej preferujou česky, že prej to má větší říz, a některý z vás zas tvrděj, že jsem v češtině až moc nucenej edgelord. Co se mýho skromnýho názoru týče, edgelord si připadám tak mezinárodně podobnej. Tak já si tady zas pojedu svůj slovní parkur a vy se mezitim můžete rozhodovat, jak to se mnou teda je.

Nicméně bylo po mně trochu požadovaný nějaký to srovnání mezi českou a anglickou divadelní kultůrou. A protože jsem v tý anglcko-irský scéně študovaná a protže jste mi dostatečně promasírovali ego po mym češtinským debutu, tak to tady máte. Na co otálet, vyhrnu si rukávy, naleju si tejden starýho už nešumivýho-šumivýho a jdu na to. 

*Mezitim si nasadí chlupatý ponožky a přileje si heřmánkovýho čaje, protože život vyhořelýho bohéma pouze předstírá*

Trigger Warnings

Tzv. “Trigger Warnings” jsou v podstatě varování před potenciálními spouštěči vašich možnejch traumat a reakcí. Setkáte se s nima na webovkách, na stěnách v rámečcích, na cedulkách u šaten a bufetů. Tyhlety spouštěče zahrnujou všemožný efekty: problikávající světla, co vám můžou přivodit epileptickejch záchvat, výstřely – ty teroristický útoky v Anglii nejsou sranda – stejně tak jako potenciálně vyhrocený témata, co vás můžou pobouřit nebo připomenout věci, který si připomínat nechcete. Asi si možná řikáte jakože proč? Vždyť divadlo má bublat, bouřit, bořit mýty! A element určitýho překvapení je taky vítanej!

Nicméně já to chápu. Existuje bezpočet divadelních her, který se snaží provokovat a hejbat s zeitgeistem. Ale taky se často jedná o hry, na který někdo holt nemusí mít žaludek. Následující příklady naleznete v regulerních divadelních hrách, jedná se o zástupce moderního In Yer Face Theatre, takže pokud jste poměrně slabší povaha, tak přeskočte další dva odstavce. HA! Moje vlastní trigger warning!

V Panu Polštáři se prováděj elektrošoky na dětech, v Cleansed se jedný postavě vytrhne jazyk, The Treatment má scénu, kdy někomu vydloubnou oči z důlků, no prostě klasický Vánoce u nás doma. A ač si můžete říct, že to je slabej odvar, že jste viděli Game of Thrones, něco jinýho je vidět rozmáčknutýho Oberyna na obrazovce a něco jinýho je to vidět pár metrů před sebou. Alespoň za mě. A s umělou krví jsem pracovala, když to někomu pomalu vytejká z pusy, je to nehoráznej kentus. Ještě když se obrátí a flusne to na vás! Ach, ta doba předcoronová! Asi si řikáte, proč má moderna zapotřebí dělat takovýhle nechuťárny, proč sakra podporujem ujetý spisovatele a jejich potřebu za každou cenu šokovat. No, nechci vás totálně ztrapnit, ale nemusíte se hrabat v devadesátejch letech nebo v začátcích dvacátýho prvního století, abyste našli podobný věci. Stačí třeba všema (i mnou teda) glorifikovanej Shakespeare! Přečtěte si někdy Tita Andronica. Nebo jakýhokoliv antickýho Řeka! Tam se pořád znásilňuje, jí lidský maso a vražděj vlastní děti. 

Nicméně nezahrnuje to jenom šokující, ujetý násilí. Často se střetáváme s různejma senzitivníma tématama, který hejbou společností jako třeba znásilnění, sexuální zneužívání nebo sebevražda. A trigger warnings sloužej k tomu, aby si každej vzhledem ke svojí zkušenosti zhodnotil, jestli je schopnej prosedět dvě hodiny Consentu, kterej řeší témata jako znásilnění v manželství, nebo jestli by nebylo lepší jít na něco trochu odlehčenějšího, třeba na Prodanku, žejo. 

Trigger warnings se ale nemusí nezbytně vztahovat jenom na lidi, který si to prožili. Celkově vám dáváj jakožto divákovi trochu předzvěst o tématech danýho představení a nechaj na vás, jestli na to máte ten večer žaludek, nebo jestli si radši objednáte kuře Vindaloo a pustíte si první tři sezóny Červenýho trpaslíka. 

Jsou to ohledy, který průměrnej českej divák nemusí chápat. Nicméně Londýn je metropole s počtem obyvatelstva naší malý zemičky a s mixem rozmanitejch kultur a příběhů. Určitá míra politický korektnosti a zvýšený ohleduplnosti se očekává, už jenom z toho důvodu, aby se tam všichni nepozabíjeli. 

Co se Čech týče, tak pokud vím, musí se na webovky napsat o problikávajících světlech a cigaretách, nicméně tam to někde končí. Tohle téma je v Anglii rozhodně obsáhlejší a za mě mnohem líp zmáknutý. Bejvaly časy, kdybych to sama docela uvítala. A ač bych se neprohlásila za člověka, kterej vždycky přesně vycejtí, kdy je třeba něco hlásit předem, jsem rozhodně zastáncem rozšíření trigger warnings, protože to může zabránit velice nepříjemnejm situacím.

Pokud byste chtěli vidět trochu dosažitelnější příklad Trigger Warning, podívejte se do levýho rohu obrazovky na Netflixu. Vždycky na začátku seriálu tam něco problikne.

Relaxed Performances

Jsou záležitostí, kterou jsem v Čechách ještě neviděla. Nejsem si jistá, jestli se jedná pouze o mojí vlastní mezeru ve vzdělání, kdyžtak mi ji doplňte. V podstatě se jedná o představení, který se snaží přiblížit divadlo i relativně nestandardnímu divákovi. Často se jedná o lidi s postižením, epileptiky, starší lidi, nebo i děti, který neposeděj, a divadlo je prostě trochu děsí nebo stresuje. 

V praxi to znamená, že jsou celou dobu tlumeně rozsvícený světla nad divactvem, problikávání, výstřely a podobný efekty se nahrazujou míň stresujícím ekvivalentem, diváci dostanou brožurku s vypsaným dějem, maj možnost odejít ven a vrátit se a celkově se ta přísnost divadelní etikety rozvolňuje. 

Většinou se s tím setkáte u muzikálů, her pro děti nebo u představení pro celou rodinu. Pravděpodobně i u panto. Neznamená to, že se jedná o každý představení daný hry, to vůbec ne. Spíš se tak jednou za čas věci trochu uvolněj, lístky trochu zlevněj a všichni trochu uklidněj. Často se tam střetnete s nějakym zájezdem nebo skupinkou z charitativní organizace. Na jednom takovym jsem pracovala a musim říct, že obecenstvo bylo fantastický a celý to bylo strašně hezký. Já vždycky budu lobbovat za to, aby divadlo bylo co nejpřístupnější, a tohle mi přijde jako minimální oběť. A ač chápu že vzhledem k větší londýnský populaci to dává smysl dělat častějš tam, ono by se vůbec nic nestalo, kdyby něco podobnýho do programu lupnul jakejkoliv českej muzikál a domluvil se s všemožnejma organizacema na výletech. 

No a ty bufety, no!

Prosili jste mě, ať jim to řeknu! Ať jim to všem všechno řeknu o tom bufetovym systému! Inu, dobrá, děti moje. Co bych pro vás neudělala. 

Co se mě týče, tak úplně nejdrastičtější rozdíl mezi divadelníma kultůrama je jednoznačně ten, že v Anglii si můžete vzít nejenom drink, ale i sváču do obecenstva. Ona Anglie je taky plná alkoholiků, takže se tak nějak počítá s tim, že si dáte drink před, při, při přestávce a ještě jednou při. A když k tomu lupnete i čokoládu nebo tři, tak je vám vlastně strašně suprově a trochu se otupí váš kritický pohled na dramaturgii dvacátýho prvního století. Stejně jako Cimrman apeloval na divadelníky, ať nedávaj přestávku, že jinak utečou, tak anglickej entertainment sektor vesele nalejvá svoje obecenstva, ať se těší alespoň na doplnění korbelů když už né na pátý dějství Hamleta. 

Jedinou výjimkou je snad jenom Royal Opera House, ale operní kultůra je holt trochu jiná od tý divadelní. A projednou nehodlám předstírat, že rozumim úplně všemu. A ač jsem schopná připustit, že si sváču můžete na pár hodin odpusit, tak zcela upřímně nechápu to pohoršení nad pitím v divadlech. Kdyby se jenom jednalo o historický budovy, tak jsem schopná přimhouřit bulvu, protože tam ležej koberce po Frantovi Pepovi Jedničce a tak dále. Ale to, že se stejný pravidla vztahujou i na novější divadla, nebo i na čistě outdoorový Shakespearovský slavnosti, to mi hlava nebere. To nádvoří už vidělo věcí, tam to tejden prošlá Bohemka znesvětit víc nemůže. 

Ani logisticky to smysl nedává. Nejdřív se vyženete ven, protože obligátně musíte čůrat. Vlastně ani nemusíte, ale co kdybyste museli třeba uprostřed druhý půlky! Určitě za tim vězí nějaká komplexní psychologie, nicméně čůrat se o přestávce musí minimálně jednou. Stejně tak jako si musíte odkašlat předtim, než se zvedne opona. No, teď už asi ne, teď už by vás za to asi vyhostili ze země. No, takže pokud okamžitě nevystřelíte ze sedadla, nebo pokud vám v cestě vězí armáda zpomalenců, tak se ocitáte v divadelním ekvivalentu fronty na banány. Čas běží vesele dál a po dvanácti minutách dvacetiminutový přestávky vyčůraně vybíháte ven a  s instinktem lvice Elsy se prodíráte skrz dav – směr bar. Musíte naplnit i zbývající potřeby vašeho zvířecího těla. Vyhlížíte poslední oschlej chlebíček, ale Bohemka už došla. Bílýho se bojíte, ale ta oschlá šunka, vaše jediná večeře, se musí něčim spláchnout. Patnáct minut. Zvoní poprvý. Nebo podruhý? Přes ty fučáky na záchodech je prd slyšet. Hodiny vesele tikají. Konečně třímáte v ruce chlebíček, kterej jste vypáčili nevrlý seniorce z ruky. Barmanka líně leje teplý bílý do vaší skleničky. Protože je tou poslední bariérou mezi váma a chlebíčkem, necháváte jí dvě kila na baru. Stolky jsou obsazený, židle taky. Talíř s chlebíčkem podpíráte programem a malíčkem levý ruky hrdinně objímáte dvě deci nažloutlýho bílýho. Zvoní potřetí. Nedostatek času, nedostatek končetin. Vrháte se na chlebíček jako pštros. Sebevědomě. Zvrchu. Zobete jak smyslů zbavený, adrenalin vám pumpuje žilama jak veverce na koksu. Uvaděčka. Něco chce. Chce abyste si zas sedli. Chce ten chlebíček. Ale to je vydřenej chlebíček. Váš chlebíček. Lvice Elsa chlebíček. Posledním klovem polykáte majolkou nasáklou veku jak pelikán. Z malíčku vyprostíte sklenku a přes veškerý vaše someliérský kurzy hltáte močoidní mok. Během tří sekund. Až do dna. Kdybyste nebyli v kultůrním středisku, hrdinně si říhnete. Uvaděčka, uvedená v úžas, vás napjatě pozoruje. Do ruky plný programů jí vtěsnáte talíř. Dík. A uvolněným krokem si to štrádujete do prostředního sedadla prostřední řady, kterou celou bez sebemenších výčitek zvednete. 

A protože Západ má konzum vyťukanej do mrtě, tak daný bufetový služby jsou cateringovou  obdobou árie Královny noci. Pro Trazomem nepolíbené laiky jsou prostě nekonečný žůžo labůžo. Ve většině větších divadel se můžete vyhnout frontám a předobjednat si pohoštění na přestávku. Menší divadla se zas snažej blejsknout specifickejma koktejlama, tématicky spjatejma s hrou večera – jo, to dělávala i moje bejvalá univerzita. Bohužel nám ale zakázali nasávat v pracovní době. Tak jsme se pokoušeli uchlastat holt až doma. Zažila jsem představení Vánoční koledy, kdy vám na začátku v hledišti rozdávaj mince pie a v baru za příplatek i trochu toho svařáku. A třeba Bridge Theatre, ten úchvatnej, kapitalistickej kolos, láká diváky na čerstvý madlenky, který se pečou celou první půlku představení. Foyer pak voní jak Disneyland a vy úplně zapomenete na ten McDonaghův bizár. No, a v podstatě všude na West Endu vám prodaj zmrzlinu (na ten odkaz klikněte, fakt zajímavej článek.) Nedělám si prču, fakt tam stojí cápek s chlaďákem a hrstkou programů, nabízeje vám vanilla/chocolate/strawberry Haagen Dasz. A veškerý vaše předešlý šťastný vzpomínky se stornujou v momentě, kdy ochutnáte skutečný blaho. Abych citovala mojí jedinou čtenářku, Adriannu Vann:

“Moje první zmrzlina v hledišti v divadle v Londýně byla pro mě největší kulturní šok a zároveň i nejlepší divadelní moment. Čerstvý sausage rolls a k tomu Guinness opět v hledišti byli hned druhej.”

Adrianna Vann, padesáti procentní Holanďanka

A ono to má něco do sebe. Nahlížet do temnejch zákoutí lidský duše a zároveň si vesele blemcat studenou, vanilkovou kašičku takovou tou pidi lžičkou, co odloupnete z víčka. Bože, já chci jít svačit do divadla! 

No nic. Všechno je to sice strašně hezký a vyťukaný, ale oni tam sakra nemaj chlebíčky! Takový ty šunkový, obložený. Brsalát. Čtvrt vejce natvrdo. Kyselá okurka od babi s dědou sice lepší, ale musí to bét. Takovej ten malej kus petržele, co sundáte hned jak ho vidíte… K čemu jim to vůbec je ty jejich práva, když jsou ochuzený o tenhleten kultůrní skvost, velebnosti! 

Takže tak.

Hele, na závěr chci podotknout, že je taky velká iluze si myslet, že za Velkou louží je tráva zelenější a že u nás doma je všechno na prd. Vim, že máme tu naší nehezkou národnostní tendenci kálet na všechno český, ale tak to vůbec neni. Na českym divadle jsem odchovaná, miluju ho a je důvod, proč jsem se sem vrátila. Ale je taky pravdou, že těch objektivních rozdílů je hafo. Hrajou v blocích po měsících, zatimco my repertoárujem a hrajeme stejný představení klidně i několik let. To má zase knock-on effect na spoustu jinejch věcí. My jsme experti na undergroundový a alternativní divadlo, oni maj zas vyťukanou muzikálovou a činoherní komerci. Všimla jsem si poměrně zásadních odlišností i mezi dětskejma představeníma… Mam vypsanejch ještě minimálně osm věcí a to jsem nad tim bůhvíjak nepřemejšlela. Jako nejzásadnější jsou ty chlebíčky, co si budem. Ale pro začátek stačí. 

Jestli vás tahle tématika zajímá, tak mi dejte vědět, můžu o tom napsat romány, který by i Joycovi vzaly vítr z plachet. No, vlastně, jestli vás ta tématika moc nezajímá, já to napíšu asi stejně. Jsem docela zvyklá si tu jet vlastní blogovej parkur, bez ohledu na vaše světonázory. 

Takže Adrianno Vann, vidíme se! 

M.